Komentář: Jitka Martínková (komunikační koordinátorka Klimatické koalice)
Končí vláda Andreje Babiše a s ní i nejdéle sloužící ministr životního prostředí České republiky Richard Brabec. Ani jeden ze jmenovaných nevstoupí do dějin jako lídr v oblasti ochrany klimatu, spíše naopak. Funkční období odcházející vlády je pro klima v Česku promarněnou příležitostí. Zatímco vyspělý svět se dávno vydal na cestu dekarbonizace, u nás se klima stále jaksi nenosí.
Organizace spojených národů i Pařížská dohoda, kterou Česko podepsalo, přitom vyzývají k urgentní akci. Vědci žádají udržet nárůst globální teploty do konce století co nejblíže hranice 1,5 stupně Celsia. Toho lze dosáhnout pouze tím, že globální emise skleníkových plynů klesnou do roku 2030 o 45 % (ve srovnání s rokem 2010). Každá země, i Česko, by si měla stanovit, jak k tomuto úsilí přispěje. Zapojení jednotlivých zemí by ale mělo být férové vůči ostatním. České emise jsou v přepočtu na hlavu 4. nejvyšší v Evropské unii a i historicky má Česko na kolabujícím klimatu významný podíl viny. Odpovědnosti se ale odcházející vláda vyhýbala, kde mohla. Stále nemáme národní klimatický cíl pro rok 2030, který by byl v souladu s Pařížskou dohodou. Vláda nepředstavila ani vizi, jak rychlou dekarbonizaci hospodářství přetavit v příležitost. Z Evropské unie přitom na klimatická opatření proudí spoustu peněz. S jejich efektivní alokací mohla pomoci ministryně či národní koordinátor pro klima. Pokud bychom někoho takového měli.
Na neschopnost odcházející vlády rozběhnout potřebnou transformaci a dekarbonizaci doplácí v těchto dnech i čeští spotřebitelé. V oblasti energetiky se Babišova vláda soustavně vyhýbala rychlému rozvoji obnovitelných zdrojů. Nedokázala podpořit ani energetické úspory. Místo toho se diskutovalo pouze o dostavbě Dukovan.
Richard Brabec se rád odvolává na program Nová zelená úsporám, který zdědil ještě z vládního angažmá Zelených. Ani Nová zelená úsporám ale nefunguje jako dostatečně rychlý transformační nástroj. Vzhledem k tomu, jak je nastavena, je prakticky nedostupná např. nízkopříjmovým domácnostem. Ty jsou ale energetickou chudobou a rostoucími cenami energií ohroženy nejvíce a právě jim by zateplení či tepelné čerpadlo pomohly nejvíc.
Z roku 2017, tedy ještě od Sobotkovy vlády, zdědila ta současná zásadní strategický dokument s názvem Politika ochrany klimatu v České republice (POK). Jde o kvalitně zpracovaný souhrn regulatorních a fiskálních opatření, jejichž uvedení do praxe by křivku českých emisí účinně zalomilo dolů. I přesto, že POK už neodpovídá nově navýšeným klimatickým cílům EU, jde o dobrý plán. Z loňské analýzy Klimatické koalice a Centra pro dopravu a energetiku ale vyplynulo, že současná vláda z velké části neplnila ani tuto strategii.
Klacek pod nohy smysluplné klimatické politice představovalo zejména odmítnutí tzv. antifosilního zákona či uhlíkové daně (pro sektory mimo evropský systém obchodování emisními povolenkami). Vláda také zbytečně utopila miliardy z aukcí emisních povolenek ve státním rozpočtu, místo aby je nasměrovala do klimatických opatření. Ani v oblasti dekarbonizace dopravy nedokázal odcházející kabinet vymoci potřebná opatření. Pozadu zůstala i podpora přirozené druhové skladby plošně kolabujících smrkových lesů.
Na novou politickou reprezentaci čeká v oblasti ochrany klimatu spoustu práce. Kromě toho, že by měla aktualizovat stávající Politiku ochrany klimatu ČR tak, aby byla v souladu s novými cíli EU, je třeba zajistit i její skutečné naplňování. ČR bude potřebovat i nový Národní klimaticko-energetický plán.
Hnutí Fridays For Future rozdalo v červnu politickým stranám klimatické vysvědčení a zdá se, že nejlépe hodnocené strany (KDU-ČSL a Piráti) by mohly být součástí nové vlády. Lze tedy doufat v posun k lepšímu. Klimatických úkolů je ale hodně a čas rychle ubíhá. Klimatické koalice a Zelený kruh proto zaslali nově zvolené politické reprezentaci seznam toho, co je třeba pro účinnou ochranu klimatu i přírody udělat.
Jednou z priorit by měla být rychlá dekarbonizace energetiky. Česko by mělo do roku 2030 odstavit své uhelné elektrárny. Je třeba podpořit rozvoj domácích obnovitelných zdrojů a zajistit plné využití potenciálu energetických úspor v budovách. Občanům by mělo být umožněno zakládat energetická společenství. Větší podporu si zaslouží i nízkoemisní či bezemisní doprava, konkrétně pěší, cyklistika, hromadná doprava nebo fenomén sdílení. Potenciál skýtá i rozvoj čistých technologií.
Nová vláda by měla vyhlásit národní klimatický cíl pro rok 2030 v souladu s Pařížskou dohodou a zajistit, že nepůjde pouze o číslo na papíře. Ani aktuálně diskutovaná evropská klimatická legislativa Fit for 55 nepředstavuje férový příspěvek EU ke stabilizaci světového klimatu. Odvolávat se na společný cíl EU proto nestačí.
To jsou jen některé z možných kroků, jimiž mohou představitelé vítězných koalic dokázat, že mysleli svá slova o nepopulistické politice či ochraně životního prostředí skutečně vážně.
