Výchozím bodem celého dokumentu, který by měla Evropská komise zveřejnit již tento týden ve čtvrtek, je odhad finančních potřeb rozvojových zemí pro boj s klimatickými změnami. Na něj pak navazuje návrh, kde Komise píše jakým dílem by vyspělé země měly k pokrytí těchto nákladů přispět.
V pracovní verzi dokumentu se píše, že mezinárodní vyjednávání o klimatických změnách dospěla do slepé uličky a diskuse o finančních prostředcích by mohla zamrzlá jednání znovu rozhýbat.
Dokument uvádí odhad, podle nějž budou rozvojové země (s výjimkou vlastních prostředků a peněz získaných z trhu s emisními povolenkami) do roku 2020 potřebovat ročně dodatečných 66-80 miliard eur. Náklady opatření souvisejících s adaptací na klimatické změny se mají podle odhadů pohybovat v rozpětí 10-24 miliard eur a náklady související se snižováním emisí skleníkových plynů v rozsahu 56 miliard.
Výpočty přitom vycházejí z předpokladu, že mezinárodní společenství uzavře novou dohodu o klimatických změnách, v níž se vyspělé země zaváží, že do roku 2020 sníží v porovnání s rokem 1990 emise skleníkových plynů o 30%. Dokument zároveň předpokládá, že rozvojové země do roku 2020 své emise omezí o 20%. Náklady na snížení emisí v rozsahu čtyř procentních bodů by přitom měly pokrýt prostředky z mezinárodního trhu s emisními povolenkami.
Evropská komise odhaduje, že v případě elektráren a průmyslových podniků bude třeba pokrýt náklady v rozsahu 33 miliard eur, na zemědělství připadne 5 miliard eur a náklady v rozsahu 18 miliard eur si vyžádají opatření, jejichž cílem je zabránit postupnému ničení tropických pralesů. Vedle těchto peněz by mají rozvojové země ročně (do roku 2020) získat 38 miliard eur z výnosů z mezinárodního trhu s emisními povolenkami.
Nejvíce má zaplatit EU
Součástí návrhu je i několik alternativních scénářů, které popisují, jak by si vyspělé země mezi sebou mohly náklady na financování opatření v rozvojových zemí rozdělit. Všechny scénáře se přitom zakládají na HDP a emisích skleníkových plynů. Evropská unie by v závislosti na jednotlivých variantách rozvojovým zemím měla pomoci pokrýt 20-30% jejich potřeb.„Spravedlivý podíl by z pohledu mezinárodních finančních toků řídících se takovým globálním klíčem, který by vycházel jak z HDP tak z emisí skleníkových plynů, v případě EU neměl patrně přesáhnout 30%,“ píše se v dokumentu. Je to vůbec poprvé, co Komise přišla s konkrétní definicí termínu „spravedlivý podíl“, o němž ministerské dokumenty hovořily dosud jen velmi volně.
Podle scénáře, který by byl pro EU nejméně výhodný, a v němž by výše příspěvku závisela z 10% na emisích skleníkových plynů a z 90% na HDP, by Evropská unie musela rozvojovým zemím přispět na pokrytí 30,4% nákladů. Spojené státy by naproti tomu zaplatily zhruba 24,2% nákladů.
Dokument ale zdůrazňuje, že scénáře představují z hlediska veřejných financí „horní hranici“ a počítá s tím, že veřejné prostředky v první řadě umožní vytvořit mezinárodní trh s emisními povolenkami, z nějž bude v budoucnu možné získat „daleko větší toky soukromého kapitálu“.
„Podstatnou část těchto nákladů ve skutečnosti tvoří vlastní aktivity, které je možné realizovat ze soukromých zdrojů získaných přímo v rozvojových zemích,“ píše se v dokumentu.
Evropská komise navíc navrhuje, aby se při výpočtu podílu jednotlivých zemí na celkovém toku veřejných financí také zohlednilo, jaké plány přijaly ke snížení emisí. Země, které mají ambicióznější redukční cíle budou s větší pravděpodobností schopné lépe využít mezinárodního trhu s emisními povolenkami a budou schopné získat více peněz ze soukromých zdrojů, říká pracovní verze dokumentu.
Kde na to EU vezme?
Evropská komise v dokumentu navrhuje, aby peníze pocházely z části z příjmů z evropského systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS) a z části z tzv. „inovativních zdrojů“.Komise odhaduje, že z EU ETS by mělo být možné od roku 2013 rozvojovým zemím ročně přispět v rozsahu 15-40 miliard eur. Konkrétní částka by závisela na ceně povolenek. Novela příslušné směrnice přitom členské státy vyzývá, aby alespoň 50% příjmů ze systému EU ETS využily k financování opatření souvisejících se změnami klimatu. Tento požadavek ale není pro členské země závazný.
Kromě peněz z národních rozpočtů by potřebné prostředky bylo podle Komise možné získat také z prodeje emisních povolenek leteckým společnostem nebo z poplatků za palivové zásobníky v sektoru lodní dopravy.
Součástí dokumentu je i návrh, jakým způsobem by se na financování evropského podílu měly podílet jednotlivé členské země. Jedním z důvodů, proč se jednání o finančním příspěvku EU ocitla prozatím na mrtvém bodě byla v minulosti právě otázka rozdělení tohoto podílu mezi jednotlivé členské země.
Pokud by se na členské země EU uplatnil stejný klíč jako Evropská komise navrhuje i pro ostatní vyspělé země a HDP by se vážilo 90% a emise 10%, přispívala by Evropská unie ročně 287,8 milionů eur na každou miliardu eur poskytnutou všemi vyspělými zeměmi dohromady, píše se v dokumentu. Největší podíl nákladů by přitom připadl na velké západní státy. Německo by přispívalo ročně v rozsahu 57,96 milionů eur, Velká Británie v rozsahu 46,6 milionů eur a Francie v rozsahu 43,53 milionů eur.
Použití HDP jako základu pro výpočet příspěvku by sice zvýšilo podíl, který zaplatí EU jako celek, ale na druhé straně by bylo výhodnější pro nové členské země, jejichž HDP je nižší než u jejich západních sousedů.
