Prvních čtrnáct prosincových dní se na indonéském ostrově Bali koná světová konference OSN o klimatu. Zástupci států celého světa budou debatovat o nové globální úmluvě, která nahradí stávající Kjótský protokol po roce 2012. Ambiciózním cílem je uzavření této dohody už do konce roku 2009. Další tři roky pak bude trvat uvádění této dohody do praxe. Česká republika bude na Bali součástí vyjednávajícího bloku Evropské unie, kterou vede Portugalsko jako předsedající země. EU patří mezi nejpokrokovější vyjednavače, neboť se hlásí k závaznému snižování emisí na základě doporučení Mezivládního panelu pro změny klimatu.
Vědecký panel varoval, že zvýšení průměrné teploty na Zemi nad úroveň 2 °C (ve srovnání s předindustriálními hodnotami) by mělo pravděpodobně zásadní a nevratné následky. Udržení globální teploty pod hranicí 2°C vyžaduje dle vědců značné snížení emisí skleníkových plynů v průmyslových zemích, a to o 30 % do roku 2020 (ve srovnání s rokem 1990) a o celkem 60—80% v vyspělých zemích do roku 2050 (na celém světě o 50 %). Závazné absolutní snížení emisí průmyslových států v nové globální dohodě by mělo vycházet z těchto čísel.
Klimatická změna má globální příčiny i důsledky. Rekordně vysoký český příspěvek skleníkových plynů do atmosféry tak vlastně ovlivňuje například i to, že v Tibetu nebude stačit pitná voda v důsledku odtávajících ledovců a v Africe se dále rozšíří malárie, ale i to, že španělské pobřeží bude v letních měsících neúnosně horkou výhní a že se zkrátí lyžařská sezóna na rakouských ledovcích. Existují na světě sice země, které – v přepočtu na obyvatele – vypouští více emisí oxidu uhličitého jako USA nebo Austrálie. Na druhou stranu ale drtivá většina světové populace ke změnám klimatu přispívá mnohem méně a musí již dnes trpět důsledky, které způsobují i naše uhlíkové emise v atmosféře.
Kateřina Husová z Centra pro dopravu a energetiku řekla:
„Stanovení ambiciózních cílů v ochraně klimatu není žádné pětiletkové plánování, ale životní zájem každého z nás. Cíle musí doprovázet jasné národní strategie, které krok po kroku rozvrhnou plnění těchto cílů a jejich kontrolování. Nové členské státy EU to ale bohužel ještě příliš nechápou. Neopodstatněně žalují Evropskou komisi za nedostatek přidělených povolenek na uhlíkové obchodování namísto toho, aby se iniciativně chopili klimatické změny jako příležitosti k rozvoji a přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. Tady v Čechách máme ještě navíc ojedinělé a legrační specifikum: silnou lobby klimatických popíračů v čele s prezidentem republiky.“
Jiří Jeřábek dodává:
„Všechny státy musí přispět k řešení problému klimatické změny, ale zároveň bychom měli rozlišovat závazky podle příspěvku každé země ke skleníkovému efektu. Jeden Bangladéšan vypouští 200 kilogramů oxidu uhličitého ročně, Čína produkuje jednu tunu na obyvatele, Evropská unie asi devět tun a Česká republika dvanáct. Neměli bychom na toto naší neslavnou bilanci zapomínat. “
