Monitorovací zpráva Social Watch a Klimatické koalice k plnění Pařížské dohody 2020
Naše současná civilizace mohla vzniknout jedině díky vhodným klimatickým podmínkám, jež nastaly po konci poslední doby ledové před přibližně 10 000 lety. Stabilní a příznivé klima lidem umožnilo se usadit, stavět sídla, provozovat zemědělství a technicky i kulturně se rozvíjet. Před přibližně 200 lety pak objev možností získávat energii spalováním fosilních paliv vedl k průmyslové revoluci, k dalšímu zrychlení technického pokroku, a také k obrovskému nárůstu světové populace.
Odhalením vlivu spalování fosilních paliv na chemické i fyzikální vlastnosti atmosféry se však tato cesta lidské evoluce projevila jako slepá. Již v 19. století byla popsána role oxidu uhličitého coby produktu spalování na skleníkový efekt Země, jehož vlivem je na Zemi zadržováno teplo vznikající slunečním zářením, a byla vyřčena hypotéza, že lidská činnost by mohla mít na klima vliv. V polovině 20. století pak již bylo měřením dokázáno, že koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře vlivem spalování fosilních paliv a odlesňování skutečně stoupá, a v 80. letech se již začaly projevovat známky oteplování zemského klimatu.
Hrozba katastrofální změny klimatu následně vyústila v úsilí Organizace spojených národů (OSN) prosadit ochranu klimatu jako jeden z klíčových cílů mezinárodní spolupráce. V roce 1988 byl proto založen Mezivládní panel pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change – IPCC), v jehož rámci vědkyně a vědci z celého světa posuzují vývoj, dopady a možnosti zmírňování klimatické změny. V roce 1992 se pak základem mezinárodní klimatické politiky stala Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, jejíž smluvní strany, včetně Česka, se setkávají na každoroční konferenci a hodnotí pokrok v řešení této globální hrozby. Po nepříliš funkčním Kjótském protokolu uzavřeném v roce 1997, který stanovoval limity emisí skleníkových plynů jen pro průmyslově vyspělé země, byla v roce 2015 přijata Pařížská dohoda, která všem zemím, včetně těch rozvojových, ukládá povinnost stanovit si své vnitrostátní redukční příspěvky, které jsou nezbytnou podmínkou ke splnění hlavního cíle dohody. Tím je „udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C.” Signatáři, tedy i Česko, se na tomto obsahu Pařížské dohody shodli, „uznávajíce potřebu účinné a progresivní reakce na naléhavé hrozby změny klimatu na základě nejlepších dostupných vědeckých poznatků.”
Navzdory mnohaletým snahám některých předních politických představitelů antropogenní příčiny měnícího se klimatu popřít se Česko 4. listopadu 2017 přidalo k drtivé většině zemí, které Pařížskou dohodu ratifikovaly. Dohoda se tak pro nás stala závaznou. V prosinci 2019 se pak Česko dokonce přidalo ke společnému cíli Evropské unie dosáhnout jako celek do roku 2050 tzv. klimatické neutrality, tedy produkovat jen takové množství skleníkových plynů, jaké dokážeme zachytit jiným způsobem než v atmosféře (ať už přírodními procesy nebo novými technologiemi). V kontrastu k těmto smluvním dohodám je však česká klimatická politika značně nesrozumitelná (viz Národní zpráva Social Watch 2020). Zejména premiér Babiš v domácím prostředí často tvrdí něco jiného, než k čemu se formálně zavazuje na evropské a mezinárodní úrovni. Zřejmě předpokládá obavy svých voličů a voliček ze změn souvisejících s důslednou ochranou klimatu, přičemž ignoruje fakt, že obyvatelstvo se měrou minimálně stejnou bojí změny klimatu samotné. Současně je česká vláda také pod vlivem průmyslové, energetické a agrární lobby, jimž se jiný než exploatační přístup k životnímu prostředí a vize dlouhodobé udržitelnosti nejeví jako ekonomicky výhodné. Také proto v plnění závazků vyplývajících z Pařížské dohody selhává ve většině klíčových aspektů. Až 43 % elektřiny v Česku pochází z hnědouhelných elektráren a v přepočtu emisí na obyvatele patří Česko k 5 největším znečišťovatelům v Evropě a k 10 největším na celém světě. K určitému posunu došlo až v návaznosti na protesty studentského hnutí Fridays for Future, na které vláda reagovala založením Uhelné komise, která má rozhodnout o termínu ukončení spalování uhlí v Česku. Složení komise, zvažované scénáře i veškeré další navázané politiky a vládní kroky však zatím o ambicióznější snaze Česka zabránit katastrofálnímu oteplení v souladu s Pařížskou dohodou příliš nesvědčí.
Z Pařížské dohody přitom vyplývají tří klíčové oblasti, v nichž je nutné provádět změny s ohledem na to, aby snižování emisí skleníkových plynů a celková transformace naší společnosti byly nejen efektivní, ale také udržitelné a sociálně spravedlivé. Jde zejména o stanovení vnitrostátních redukčních příspěvků a způsob jejich dosažení, ty však musí být také doprovázeny ochranou a dalším rozšiřováním tzv. „propadů“, tedy ekosystémů schopných zachytávat a vázat uhlík. Transformace ke klimatické neutralitě musí být dále také prováděna sociálně citlivým a spravedlivým způsobem, tedy tak, aby veškeré břímě nutné proměny celé naší civilizace na svých bedrech nenesly jen nejzranitelnější skupiny obyvatel – ať už zaměstnanci a zaměstnankyně v těžebním průmyslu a energetice nebo obyvatelé rozvojového světa bez dostatečných prostředků umožňujících včasná a účinná mitigační a adaptační opatření. Všechny tři oblasti a jejich naplňování v Česku jsou ve zprávě podrobněji rozebrány.
