Politika ochrany klimatu v Česku: slova ztracená ve větru

Publikaci vydali Klimatická koalice a Centrum pro dopravu a energetiku, 2020

Editor: Tomáš Jungwirth

Autoři a autorky: Jiří Beneš, Kateřina Davidová, Jiří Dlouhý, Jan Freidinger, Petr Holub, Tomáš Jagoš, Tomáš Komm, Jiří Koželouh, Ivo Kropáček, Karel Polanecký, Edvard Sequens, Jan Skalík, Tomáš Trubačík, Barbora Urbanová, Zuzana Vondrová

Design a sazba: Richard Bakeš

Shrnutí

Dopady změny klimatu představují existenční riziko obrovských rozměrů, to si už dnes uvědomuje i většina české veřejnosti. Má-li mít lidstvo na planetě Zemi budoucnost, musí co nejrychleji opustit smyčku rostoucí spotřeby zdrojů a vypouštění milionů tun CO2 a dalších skleníkových plynů do atmosféry. Evropská unie, jejíž státy nesou za oteplení v důsledku pálení uhlí a dalších fosilních paliv historicky největší odpovědnost, se v uplynulých letech postavila do čela celosvětových snah o ochranu klimatu. Transformace na nízkouhlíkové hospodářství a přizpůsobení se probíhajícím změnám se i v důsledku sílícího tlaku občanů staly klíčovými body její politické agendy. To vše se propisuje do úsilí na národní úrovni.

Již v roce 2017 došlo v České republice k přijetí klíčového strategického dokumentu nazvaného Politika ochrany klimatu (“POK ČR”). Ten vymezuje sadu sektorových i průřezových opatření jak v oblasti snižování emisí skleníkových plynů, tak adaptace na probíhající změny - typicky prohlubujícího se sucha. K plnění jednotlivých úkolů jsou zároveň přizvána odpovědná ministerstva v konkrétních termínech. Potud jde o dokument užitečný a s potenciálem zalomit českou emisní křivku směrem dolů a zároveň začít napravovat zvěrstva spáchaná v minulých desetiletích na našich lesích i zemědělské krajině.

Tato studie předkládá nezávislou analýzu plnění veškerých zde předvídaných opatření s odstupem více než tří let. Podílel se na ní kolektiv autorů a autorek převážně z nevládního a neziskového sektoru.

Jak se jasně ukazuje, háček je v tom, že většina z opatření uvedených v POK se ve skutečnosti nenaplňuje vůbec nebo jen polovičatě, ministerstva se ke své odpovědnosti nehlásí a ty vůbec nejdůležitější nástroje vláda jednou provždy smetla ze stolu. Z dobře míněné, analyticky podložené a široce vydiskutované snahy posvěcené vládním usnesením se tak často stávají jen prázdná slova na papíře. Těžko se pak lze divit tomu, že české emise skleníkových plynů zatvrzele odmítají klesnout, v suchých lesích se sází opět smrky a političtí představitelé se děsí možnosti navýšení evropských klimatických cílů.

Bez splnění vlastních domácích úkolů se lepší budoucnosti nedočkáme. Proto závěrem dokumentu formulujeme řadu doporučení pro jednotlivé oblasti a vyzýváme odpovědná ministerstva k jejich naplnění.

 

 

Politika ochrany klimatu v Česku: slova ztracená ve větru

Přílohy

200923_POK_final3.pdf  

Vytisknout