Politika

V souvislosti s řešením klimatické krize bývá často poukazováno na nutnost změny individuálních návyků a životního stylu. Tyto individuální změny však nebudou mít příliš velký efekt, pokud zároveň nebudou doprovázeny také změnou celého systému, ve kterém naše společnost funguje. Jde nejen o celkovou transformaci energetiky směrem k moderním technologiím a čistým zdrojům, ale také přebudování celé ekonomiky, ve které by měl být hlavní důraz kladen na oběhové hospodářství, recyklaci a lepší využití přírodních zdrojů - vody, půdy, biomasy a dalších. Prostřednictvím politik na mezinárodní, evropské, národní, regionální a lokální úrovni pak dojde také ke změně životního stylu a spotřebitelského chování ve většinové společnosti.

Zde naleznete přehled nejdůležitějších aspektů klimatické politiky na čtyřech nejdůležitějších úrovních.

Na mezinárodním poli hraje klíčovou roli v prosazování ochrany klimatu především Organizace spojených národů, OSN (United Nations - UN). Její dvě organizace - Světová meteorologická organizace (World Meteorological Organization - WMO) a Program OSN pro životní prostředí (UN Environment Programme - UNEP) - v roce 1988 založily Mezivládní panel pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change - IPCC). IPCC ve spolupráci s vědkyněmi a vědci z celého světa pravidelně vydává zprávy, které posuzují široké spektrum informací týkajících se klimatické změny - jejího vývoje, dopadů, ale také možností jejího mírnění.

V roce 1992 byla na tzv. Summitu Země OSN v Rio de Janeiru přijata Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change - UNFCCC), která se stala základem mezinárodní klimatické politiky. Od roku 1995 OSN pořádá každoroční klimatický summit, tzv. Konferenci smluvních stran (Conference of the Parties - COP), který slouží jako formální setkání smluvních stran UNFCCC k hodnocení pokroku v řešení změny klimatu. V rámci těchto vyjednávání vznikl v roce 1997 Kjótský protokol, jenž pro průmyslově vyspělé země stanovuje limity emisí skleníkových plynů. Česká republika se ke Kjótskému protokolu připojila v roce 1998 a ratifikovala jej v roce 2001.

V roce 2015 na Kjótský protokol navázala Pařížská dohoda, jejímž hlavním cílem je udržet do konce 21. století nárůst globální teploty do 2ºC a usilovat o stlačení nárůstu k úrovni 1,5 ºC oproti době před průmyslovou revolucí. Na rozdíl od Kjótského protokolu ukládá povinnost stanovit si vnitrostátní redukční příspěvky k dosažení cíle Dohody nejen průmyslově rozvinutým zemím, ale i státům rozvojovým.

Dohodu ratifikovala drtivá většina zemí světa. Česko Pařížskou dohodu ratifikovalo v roce 2017 a je pro nás tudíž závazná.

Právě tato zpráva vedla k masivní mobilizaci světového klimatického hnutí a vzniku mnoha nových subjektů na poli boje za ochranu klimatu. České shrnutí zprávy naleznete zde. Urgenci řešení dále potvrdila také Zvláštní zpráva IPCC o změně klimatu, krajině a půdě zveřejněná v srpnu 2019 a Zvláštní zpráva IPCC o oceánech a kryosféře v měnícím se klimatu zveřejněná v září 2019.

Navzdory svým tvrzením česká vláda již na konci roku 2019 nezvládala plnit své závazky vyplývající z Pařížské dohody. Náš premiér i příslušní ministři veřejně tvrdí opak, ve skutečnosti však svým postojem a přístupem podkopávají světové úsilí o snížení emisí. V tom bohužel Česko není samo. Implementaci dlouhodobě podkopávají také největší světoví producenti emisí skleníkových plynů. Spojené státy americké dokonce v listopadu 2019 oznámily odstoupení od Pařížské dohody. Právě tento fakt čeští politici často argumentačně zneužívají když tvrdí, že je český podíl na světových emisích zanedbatelný, a tudíž ani naše snahy o snižování emisí nemají význam. Z hlediska kumulativních emisí, které Česko vyprodukovalo v průběhu historie již od 19. století, a také při přepočtu emisí na osobu, je však opak pravdou. Česko musí přijmout svou odpovědnost a ve snižování emisí jít zbytku světa příkladem. 

Z hlediska politiky ochrany klimatu je nyní zásadní událostí klimatický summit OSN COP26 v Glasgow, na kterém mají smluvní strany UNFCCC představit své národní redukční příspěvky (Nationally Determined Contributions - NDCs) navýšené v souladu s Pařížskou dohodou. Evropská unie zde patrně bude prezentovat svůj závazek stát se uhlíkově neutrální do roku 2050. Do konání summitu by měla Evropská unie také rozhodnou o navýšení svého klimatického cíle pro rok 2030. Evropská komise navrhuje cíl redukce emisí  zvýšit na 50 - 55 % ve srovnání s rokem 1990. Ekologické organizace požadují snížení emisí o 65 %. Konečný cíl však musí odsouhlasit všechny členské státy. Kvůli probíhající koronavirové pandemii bylo odsunuto jak rozhodnutí týkajícího se klimatického závazku pro rok 2030, původně očekávané v první polovině roku 2020, tak i konání samotného summitu, který byl z listopadu 2020 přesunut na rok 2021.

28. listopadu 2019 se Evropský parlament usnesl na tom, že se svět nachází ve stavu klimatické a environmentální nouze. V usnesení mj. parlament “vyzývá Komisi, členské státy a všechny globální aktéry, aby okamžitě učinili konkrétní kroky, které jsou nutné k odvrácení a omezení této hrozby, dokud není pozdě, a deklaruje svůj vlastní závazek. Naléhavě také žádá Komisi, aby u všech relevantních legislativních a rozpočtových návrhů prováděla úplné posouzení klimatických a environmentálních dopadů a dbala na to, aby byly plně v souladu s cílem udržet globální oteplení pod hranicí 1,5 °C a nepřispívaly k úbytku biologické rozmanitosti.” Již 13. prosince 2019 se pak evropští lídři na summitu EU shodli na tom, že EU bude do poloviny století klimaticky neutrální. Dočasnou výjimku ze závazku si vyjednalo Polsko.  

Již v červnu 2019 v návaznosti na volby do Evropského parlamentu prezentovala budoucí předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová jako první bod svého programu do roku 2024 Zelenou dohodu pro Evropu (European Green Deal). Zelenou dohodu pro Evropu pak následně podpořil také Evropský parlament.

Její součástí je i návrh evropského klimatického zákona, o kterém se aktuálně diskutuje a který bude platit pro celou EU. Zelená dohoda řeší také strategie pro ochranu biodiverzity, zemědělství, cirkulární ekonomiku, průmysl, dopravu a další oblasti lidské činnosti. Celkové náklady opatření vyplývajících ze Zelené dohody pro Evropu byly Evropskou komisí vyčísleny na 1 bilion EUR. Důležité budou zejména prostředky z Modernizačního fondu, nebo prostředky z Fondu pro spravedlivou transformaci (Just Transition Fund) o výši 100 miliard eur, které jsou určeny především na podporu regionů se zvýšenou závislostí na fosilních palivech. Významnou roli z hlediska vlivu Zelené dohody na světové emise by měl hrát mechanismus Uhlíkového cla (Carbon Border Adjustment Mechanismu - CBAM), s jehož pomocí má být zabráněno vývozu emisí z Evropské unie do zahraničí.  

Na celém světě existuje jen málo zemí, které by měly obdobný robustní plán na ochranu klimatu, jako Evropská unie. Zelená dohoda pro Evropu co se ambicí týče nemá ve světě obdobu. V březnu 2020 zveřejněný návrh klimatického zákona, který je její součástí, byl nicméně celou řadou evropských klimatických organizací a politiků kritizován jako nedostatečný pro udržení nárůstu globálních teplot do 1,5ºC, jelikož se primárně zaměřuje na vývoj emisí až po roce 2030. Z hlediska mezinárodní klimatické politiky a cílů Pařížské dohody je důležité, aby zákon obsahoval také zvýšený emisní cíl pro rok 2030. Dosud platí původní cíl snížit emise skleníkových plynů o 40 % ve srovnání s rokem 1990, který však má být navýšen.

Páteř dosavadní evropské klimatické politiky tvoří tzv. Klimaticko-energetický balíček EU (The EU climate and energy Package), který je souborem právních předpisů Evropské unie v oblasti energetiky a ochrany klimatu. Evropský parlament jej schválil v roce 2008. Jeho důležitou součástí je mimo jiné Systém obchodování s emisními povolenkami EU (Emissions Trading System EU ETS), či Nařízení o sdílení úsilí (Effort Sharing legislation), které stanovuje závazné cíle pro každoroční snižování emisí v členských státech v období 2013–2020 a 2021–2030. Tyto cíle se týkají emisí z většiny sektorů, které nespadají do systému EU ETS, jako je doprava, budovy, zemědělství a odpady. Důležitou legislativou je také Nařízení o správě energetické unie a opatření v oblasti klimatu (Governance Regulation), jehož smyslem je posílit společnou energetickou politiku a boj se změnou klimatu Evropské unie. Z tohoto nařízení vyplývá mj. povinnost států připravit návrh Vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu (National Energy and Climate Plans - NECP), dokument, jehož prostřednictvím mají členské státy mimo jiné povinnost informovat Evropskou komisi o národním příspěvku ke schváleným evropským cílům v oblasti emisní skleníkových plynů, obnovitelných zdrojů energie, energetické účinnosti a interkonektivity elektrizační respektive přenosové soustavy. 

V Českém prostředí patří tzv. Politika ochrany klimatu (POK) do gesce Ministerstva životního prostředí a formálně vychází především z mezinárodních a evropských závazků: Klimaticko-energetického balíčku EU, Pařížské dohody (ratifikované r. 2017), a z evropské legislativy. Měla by proto vycházet jak z usnesení Evropského parlamentu o stavu klimatické a environmentální nouze z listopadu 2019, tak i ze Zelené dohody pro Evropu.

V kontextu České republiky Politika ochrany klimatu z roku 2017 navazuje na Strategii přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR (2015) a její implementační dokument Národní akční plán adaptace na změnu klimatu (2017) a Státní energetickou koncepci (2015), jež spadá do gesce Ministerstva průmyslu a obchodu. Aktualizace Politiky ochrany klimatu má být provedena v roce 2023, revize Státní energetické koncepce pak již v roce 2020.

Hlavními cíli této politiky bylo snížit emise CO2 do roku 2020 o cca 20% oproti roku 2005 a do roku 2030 o 30 % vzhledem k roku 2005. Následnými cíli bylo snížení emisí o 50% oproti roku 2005 do roku 2040, a o 80 % oproti roku 1990 do roku 2050. Aktuálně jsou pro nás závazné cíle vyplývající z evropských cílů, tedy adekvátně přispět ke snížení emisí v EU do roku 2030 o 40 % oproti roku 1990, který by však měl být navýšen na 50 - 55 % podle návrhu Evropské komise, nebo o 65 % jak navrhují ekologické nevládní organizace, a dále pak dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

S ohledem na zásadní proměnu celosvětového klimatického diskurzu a aktivity klimatického hnutí, zejména stávek studentského hnutí Fridays for Future na přelomu let 2018 a 2019, rostoucí cenu emisní povolenky a rozhodnutí Německa o odklonu od uhlí, přistoupila Vláda ČR k rozhodnutí sestavit tzv. uhelnou komisi. Ta funguje od léta 2019 a do září 2020 má představit plán odstupu od uhlí včetně termínů a plánů transformace ekonomiky uhelných regionů.

Uhelné komisi předsedá ministr životního prostředí Richard Brabec a vicepremiér pro ekonomiku, ministr průmyslu a obchodu a ministr dopravy Karel Havlíček. Zástupcem z vládní opozice je Jan Zahradník z ODS, dále pak jsou zde zástupci průmyslu, odborů, dva akademici a dva zástupci ekologických organizací - Jiří Koželouh z Hnutí DUHA (člen za asociaci ekologických organizací Zelený kruh) a Jan Rovenský za Greenpeace. Klimatická koalice a širší klimatické hnutí od samého počátku kritizuje složení komise jako nevyvážené a hrající ve prospěch hlavních znečišťovatelů.

Politika ochrany klimatu dělí zdroje emisí do několika oblastí, které podléhají detailnější regulaci a plánování, jimiž se zabývají i další ministerstva - zejména Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo dopravy a Ministerstvo zemědělství. 

Ekologické organizace politiku ochrany klimatu ČR dlouhodobě kritizují jako nedostatečnou. V celosvětovém srovnání Česko patří k zemím s jednou z největších produkcí emisí skleníkových plynů na osobu. Celkově prozatím selhává v plnění svého adekvátního podílu na dosažení cíle Pařížské dohody (tedy zastavení růstu globální teploty pod 2 stupni, ideálně na úrovni 1,5 stupně), neboť pokles emisí probíhá jen v některých sektorech a stále příliš pomalu. Česko dlouhodobě selhává v adaptačních, ale zejména v mitigačních opatřeních, jejichž plánování a implementace jsou v českém kontextu s odkazem na “malý” podíl Česka na světových emisích zcela nedostatečné. V českém mainstreamovém narativu o řešení klimatické změny hrají významně větší roli opatření adaptační, která lze snáze prezentovat veřejnosti jako kroky s konkrétním dopadem na kvalitu jejich života. Přesto i ta jsou v Česku zcela nedostatečná a rychlost a efektivita jejich implementace neodpovídá závažnosti a urgenci situace.

Celkově patří Česko v kontextu Evropské unie k zemím, které evropské klimatické ambice brzdí. Státní energetická koncepce nedostatečně využívá potenciálu obnovitelných zdrojů a příliš se spoléhá na budoucí plán vybudovat jaderné reaktory, jejichž výstavba je však komplikovaná, zdlouhavá, ekonomicky velmi nevýhodná, a pochopitelně i problematická z bezpečnostního hlediska a nakládání s jaderným odpadem. Český stát coby většinový vlastník akciové společnosti ČEZ se navíc záměrně zbavuje své odpovědnosti za největší zdroje znečištění v Česku. Zastaralé uhelné zdroje postupně privatizuje místo toho, aby je odstavoval a nahrazoval moderními zdroji elektřiny. Velmi problematická z tohoto pohledu je především prodej uhelné elektrárny Počerady uhlobaronu Pavlu Tykačovi, který už dříve koupil od ČEZu elektrárnu Chvaletice. Namísto odstavení této elektrány Pavel Tykač opakovaně žádá o udělení výjimky z limitů emisí toxických látek.

Český stát dále dlouhodobě zanedbává také adaptační opatření - v případě prevence sucha a povodní zanedbává rozvoj přirozené schopnosti krajiny zadržovat vodu, a jen pomalu se také mění přístup v lesním hospodářství, kde navzdory kůrovcové kalamitě nadále dochází i k vysazování smrkových porostů. Problematickou kapitolou ochrany klimatu v Česku je převažující praxe v zemědělství, kde nadále převládá průmyslový způsob obhospodařování krajiny na obrovských lánech, které nejsou v dostatečné míře rozděleny biokoridory podporujícími biodiverzitu a přirozené zadržování vody v krajině. Dotační programy na podporu zemědělství bohužel neukládají povinnost udržovat či zlepšovat kvalitu půdy jako zdroje, a půda proto podléhá erozi a postupně degraduje. Klesá tak její schopnost zadržovat vodu, vázat oxid uhličitý, a v konečném důsledku i její plodnost. Česku se také nedaří snižovat skládkování biologicky rozložitelného odpadu, který na skládkách vytváří skleníkový plyn metan.

Značné nedostatky se nachází také ve způsobu kterým Česko čerpá prostředky z fondů EU, které jsou určené na opatření v oblasti přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. Neefektivním a nedostatečným čerpáním těchto prostředků, stejně jako špatným nastavením operačních programů Česko pouze dává najevo svůj nízký zájem o řešení změny klimatu. 

Města a obce v důsledku vysoké koncentrace obyvatel a spotřeby energie na jednu stranu patří k největším zdrojům emisí skleníkových plynů, na druhou stranu také dopady klimatické změny značně ovlivňují život v nich. Vznik “tepelných ostrovů”, nedostatek srážek a sucho, či naopak povodně život ve městě značně znepříjemňují a ohrožují. Po celém světě dnes mnohá města v boji se změnou klimatu přebírají vedoucí roli. Často tomu tak je v státech, kde se národní vlády staví k zodpovědné klimatické politice zády, jako např. v USA.

V rámci svého území toho města i obce mohou pro klima udělat poměrně hodně. Ať už jde o adaptační řešení, v němž klíčovou roli hraje především podpora modro-zelené infrastruktury (přírodní a přírodě blízké oblasti zeleně a vodních ploch ve městě), která mají bezprostřední vliv na zlepšení kvality života obyvatel ve městě, nebo o řešení mitigační, která jsou založena především na omezování podílu daného města na vzniku klimatické krize prostřednictvím energetických úspor, podpory obnovitelných zdrojů a nízkoemisní dopravy.   

Existuje několik sítí, která tyto “městské bojovníky” za klima sdružují.

Rámcovou metodikou pro místní samosprávy je původně evropský, dnes již globální Pakt starostů a primátorů (Covenant of Mayors for Climate & Energy). Od roku 2008 Pakt sdružuje místní samosprávy (víc než 10 000, v nichž žije více než 300 milionů obyvatel), které se dobrovolně zavázaly splnit a překročit dosavadní klimaticko-energetické cíle EU, tedy snížit na svém území emise CO2 nejméně o 40 % do roku 2030 (tento cíl bude nutné navýšit v souladu s globálním úsilím, rychlostí postupující změny klimatu a cíli Pařížské dohody), a dále pak zvýšit svou odolnosti vůči dopadům změny klimatu.

Pro celou řadu možných kroků by přitom obce mohly najít oporu v celostátních dotačních titulech. Vzhledem k nízkému zájmu o řešení klimatické krize však v obcích bývají pro tento účel vyčleněné jen mizivé kapacity, ať už lidské nebo finanční, a jak na realizaci jednotlivých opatření, tak i na čerpání dotací. I proto bohužel v Česku příliš velkou odezvu nemá ani Pakt starostů a primátorů, a to nejen ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, ale dokonce i ve srovnání se zeměmi střední a východní Evropy. Dosud se k němu připojilo (k 14 .3. 2020) pouze 15 českých měst a obcí různých velikostí a významů, sahajících od Prahy, Brna, Ostravy, Liberce, či Tábora, přes Písek a Litoměřice po Lkáň. Z republikového hlediska je významný především závazek hlavního města Prahy snížit své emise CO2 o minimálně 45 % do roku 2030 (oproti roku 2010) a dosáhnout nulových emisí CO2 nejpozději do roku 2050. Za účelem splnění tohoto závazku Praha aktuálně připravuje dlouhodobou Strategii dekarbonizace Prahy do roku 2050 a střednědobý Akční plán udržitelné energetiky a klimatu na období 2021 až 2030 (tzv. SECAP). Důležité jsou i dílčí strategie, k nimž patří Plán udržitelné mobility, Územní energetická koncepce, Adaptační strategie na změnu klimatu či Program zlepšování kvality ovzduší. 

Národním koordinátorem je od roku 2017 Ministerstvo životního prostředí. Jeho klimatické aktivity na místní úrovni doplňují projekty nevládních neziskových organizací jako je Centrum pro dopravu a energetiku, Hnutí DUHA, Greenpeace nebo Ekologický institut Veronica.

Signatáři paktu se zavazují do 2 let od podpisu přidružení prezentovat Klimaticko-energetický akční plán (Sustainable Energy and Climate Action Plan - SECAP) s cílem snížit emise CO2 nejméně o 40 % do roku 2030 a následně průběžně referovat o plnění plánu. Současně mají zvýšit odolnost svého území vůči dopadům změny klimatu.

Vzhledem k dobrovolnosti závazku je jeho plnění samozřejmě plně závislé na průběžné politické podpoře samosprávy. Samotné zapojení se není garancí úspěchu.

Samotná účast v Paktu je zdarma, oproti tomu obec získává metodickou podporu ze strany kanceláře Paktu, možnost sdílení dobré praxe s ostatními signatáři Paktu, možnost propagace svých aktivit na webu Paktu a širší možnosti jejich financování.

Kromě Paktu starostů a primátorů existuje také např. síť C40 Cities, která vznikla v roce 2005 za účelem sdružování velkoměst jež mají v boji se změnou klimatu ambiciózní vize, strategie i vypracované akční plány. Dále bychom mohli po celém světě najít také mnoho dalších platforem a kampaní, které se “tlakem zdola” snaží k podobnému přístupu motivovat i další města. K těm patří kupř. kampaň “City by city” platformy The Climate Mobilization, která od měst požaduje vyhlášení stavu klimatické nouze, nebo platforma Rise For Climate, v rámci které lidé v 95 zemích požadují od místních politiků aktivní zapojení do boje se změnou klimatu. Pochopitelně existuje rozdíl v deklaratorním přiznání problému, a skutečnými činy.

Základem veškerých lokálních klimatických politik jsou snižování spotřeby energií prostřednictvím energetického managementu a podpora rozvoje a využití obnovitelných zdrojů energie. Obecným doporučením pro obce, které se chtějí tomuto záměru věnovat, je spolupráce s tzv. energetickým manažerem.

Vládní program EFEKT pod Ministerstvem průmyslu a obchodu tvoří metodický a finančně-podpůrný rámec pro zavádění principů energetického managementu dle normy ISO 50001 a instalace nových obnovitelných zdrojů energie. Průkopníkem jsou v tomto směru od roku 2012 Litoměřice, kde rovněž vzniklo Sdružení energetických manažerů měst a obcí (SEMMO) - hlavní podpůrná organizace pro zavádění úsporných opatření. Obecným doporučením pro obce, které se chtějí vydat cestou energetické udržitelnosti a úspor, je navázání spolupráce s energetickými manažery, kteří dovedou obce provést celým procesem - od čerpání peněz z dotačních titulů, přes zpracování potřebných analýz, až po samotnou realizaci. 

Základním a nejjednodušším krokem podpory rozvoje a využití obnovitelných zdrojů je “přepnout na obnovitelné zdroje” při nákupu elektrické energie od distributora. V současnosti touto změnou prošla příspěvková organizace jihomoravského kraje Jihomoravské inovační centrum a také v různé míře pražské městské části Praha 3, Praha 7 a Praha 1.

Jedním z proaktivních kroků města může být také vytváření propracovaných koncepcí pro plánování a standardů pro budování městské infrastruktury, do které bude integrována modrozelená infrastruktura i další adaptační opatření jako povinná součást plánování a výstavby městských prostranství. 

Konvenční způsob výstavby komunikací, inženýrských sítí a ochranných pásem je často v přímém rozporu s budováním modro-zelené infrastruktury, jejíž potenciál tak často nemůže být využit. V některých případech samosprávami přijímají strategické adaptační dokumenty, nebo činí konkrétní opatření např. v nastavování nových podmínek pro uživatele svých pozemků. Praha např. V roce 2019 vypověděla smlouvy těm nájemníkům, kteří na městem vlastněných pozemcích nezohledňovali dlouhodobou péči o půdu. Mnohé strategie a opatření nicméně bývá obtížné zkombinovat se závaznými regulativy, zejména je integrovat do územního plánu. Příkladem je třeba hlavní město Praha, v jehož aktuálně vznikajícím Metropolitním plánu řešení změny klimatu dosud není dostatečně zohledněno. Existují v něm některé základní rozpory, jak je např. pojetí kompaktního města krátkých vzdáleností bez dostatečného zastoupení zeleně, čímž vzniká riziko zhoršujícho se efektu tepelných ostrovů.  Pro problém součinnosti regulativů se strategickými dokumenty existují řešení, pro ta je však potřeba nalézt také vůli ze strany všech zapojených aktérů. Příkladem takového pokusu je v Česku např. dokument, který si za tímto účelem nechalo vypracovat město Olomouc.