V Praze je v těchto dnech několik set ekonomů, kteří se zabývají životním prostředím. Mezi nimi je i profesor univerzity v americkém YaleViliam Nordhaus.Velký ohlas nedávno vzbudil jeho článek s názvem Proč se klimaskeptikové mýlí.
Polemizuje se skupinou vědců, kteří z jeho výpočtů vyvodili, že je třeba odsunout opatření proti změně klimatu za rok 2050. Mimo jiné s jejich tvrzením, že oxid uhličitý planetě tolik neškodí. A že zatím kvůli němu nemusíme svazovat byznys tak přísnými emisními opatřeními.Nordhaus v rozhovoru pro Rádio Česko řekl:
"Máme už k dispozici hodně studií na toto téma, víme o jeho pozitivních i negativních účincích. Když žijete v chladných oblastech severního Ruska nebo v Kanadě, můžete mít trochu teplejší zimy. Naopak jsou tu ale lidé, které to poškodí. Lidé v teplých oblastech budou mít ještě tepleji v zemědělských oblastech jihu zeměkoule budou mít poušť. Ekonomická studie říká, že bude víc těch, kdo oteplováním ztratí, než získají.“
... a to je pro vás argument, proč omezit firmy coby znečišťovatele už teď, i když je krize, ne třeba až za 50 let…
"To je důvod, proč vůbec nějaká omezení zavádět, spíše než nedělat nic. Důvod, proč k nim přistoupit už teď je, že teď je to levnější. Další důvod je, že se mezitím může něco špatného přihodit a na nějaká protiemisní opatření už bude příliš pozdě."
Ve své polemice s článkem klimaskeptiků připomínáte spory o zavádění daně na tabák. A připomínáte, jak tabákové firmy hledaly vědce, kteří by podpořili jejich stanovisko. Máte věrohodné zprávy i o tom, že si firmy kupují vědce, kteří by odporovali změnám klimatu?
"Neznám všechny vědce, nevím, kde vydělávají. Co ale vím, že ve Spojených státech fungují vlivné a dobře placené lobby - v politice jsou peníze důležité. A že utrácejí hodně peněz na boj proti klimatické vědě. Útočí ale velmi slabými argumenty…"
Dají se omezovat emise v době krize?
"Odpověď zní ano, musíte mít klimatickou politiku v dobrých i špatných časech. Stejně tak jako ekologickou politikou. Během recese přece také nezastavujeme měření emisí z podniků, nebo katalyzátory z aut. Na krizi se někdy vymlouváme. Musíme ale začít hned. Když nezačneme s ambiciózní politikou, nevadí, může být pomalá, ale když nebudeme dělat nic, některé země na to svou ekonomikou velmi doplatí."
Píšete knihu o tom, jak využít v klimatické politice tržní přístupy. Příklad?
"Nabízejí se přístupy dva. Jeden velmi přísný, regulatorní přístup. Daly by se výrazně omezit emise z aut a podniků. To by fungovalo trochu jako centrální plánování u vás za socialismu. Řada ekonomů, včetně mě, se přiklání k umírněnějšímu přístupu. Doporučujeme uvalit daň z emisí CO2. Funguje to podobně jako třeba daň z benzínu. Výsledkem je, že cena zboží, při jehož výrobě vzniká hodně emisí CO2, roste. A pak můžou trhy fungovat samy. Dá se to uplatňovat všude a vyhnout se větším regulacím..."
Už tyto daně někde fungují?
„Ve Skandinávii, v menší míře je zavedla třeba Indie. Zabírá to podobně jako evropské emisní povolenky, kdy si kupujete povolení produkovat emise. Zavést uhlíkovou daň je přitom jednodušší, lépe se spravuje a může se to zavádět v širším měřítku.“
Systém emisních povolenek v EU podle vás funguje? U nás se jich zřejmě rozdalo moc.
"Ano, je to dobrý systém. Funguje. Ale problémem je, že nepokryje ani polovinu emisí, nezahrnuje malé zdroje znečistění. A také to, že nefunguje všude ve světě. Nejde o mezinárodní obchod v pravém slova smyslu. Ceny povolenek velmi kolísají, tak jako ceny ropy. Uhlíková daň by se hodilo do dobrých i zlých časů."
Sledujeme summity, kde politikové probírají klimatickou změnu jako teď v Riu. Ale je tam příliš velká skupina států s různými zájmy. Nedokážou se dohodnout na ničem podstatném. Jaká je alternativa?
"Jsem pouze vědec, nedokážu takovým shromážděním radit. Ale myslím, že je třeba, aby spolu klimatickou politiku probíraly největší země Evropská unie, Spojené státy, Čínu a Indii. Třeba 10 zemí. Nepotřebujete 310 zemí. Ale mluvit spolu musí a vymyslet společnou politiku…"
Dohody z klimatických summitů většinou znamenají menší přísliby omezení emisí, než očekávali vědci. Je šance, že se stihneme přizpůsobit klimatické změně včas?
"Vědci svůj úkol splnili. Zjistili, jak probíhala klimatická změna doteď, a co by se mohlo dít v historii. I my ekonomové jsme splnili svůj úkol, navrhli jsme způsoby, jak této změně čelit. Teď už je to na politicích..."
Máte obavy z toho, že nestihneme ochladit zemi včas? A že je to vina politiků?
„Zatím svůj úkol neplní. V politice nevíte, co bude za rok, natož za 10 let. Ale mají v rukou hodně užitečných návrhů, musí je vzít vážně…"
Uvedl byste nějaký příklad takových návrhů, o kterých by státy mohly jednat?
„Příkladem by mohlo být, aby se sešly a jednaly, dokud se neshodnou na minimální uhlíkové dani. Bohaté a středněpříjmové státy by se dohodly na tom, že minimální daň bude činit řekněme 15 nebo 25 dolarů na tunu CO2. A také by zavedly obchodní sankce proti těm zemím, které by dohodu porušily, třeba omezení vývozu. To by mohlo být dost účinný nástroj. Pokud by lidé vzali tato opatření vážně, podobná daň by byla v obchodním světě velmi mocnou zbraní.“
Autor: Martina Mašková (mam), Marián Vojtek (mvo)
