Událost početně nestačila na akce pořádané v minulosti v Kodani, či loni v Durbanu, kde se za zvuku písní z doby apartheidu (ovšem s novým obsahem) sešlo kolem 20 000 lidí. Přesto jde o významnou událost, která reflektuje změny probíhající na Blízkém východě a severu Afriky. Arabští lídři mezinárodnímu klimatickému vyjednáván tradičně nepřejí a proces často blokují. S ohledem na závislost mnoha zemí v regionu na vývozu fosilních paliv nejde o nic překvapivého. Katar samotný je zemí s nejvyššími emisemi skleníkových plynů na hlavu, expandující ekonomikou a je největším vývozcem zkapalněného zemního plynu na světě. Paradoxně, v důsledku limitovaných přírodních zdrojů, jde zároveň o oblast, jež se bude významně potýkat s negativními dopady změny klimatu. Zjednodušeně je tak zároveň viníkem i obětí. Nejen Katar, sousedící Saudská Arábie, a další země jsou značně závislé na dovozu potravin pro stále narůstající populaci. Arabské vlády a společnosti jsou tak významnými investory do záborů zemědělské půdy zejména v Africe. Klíčovou komoditou, jež se mnohdy získává i energeticky náročným odsolováním, je v poušti nepřekvapivě voda.
Mnohé blízkovýchodní země se sice snaží investovat do čistějších technologií, či jinak diverzifikovat svou závislost na fosilním průmyslu, jde však spíše o první krůčky. Pro arabské, často autoritářské, monarchie by citlivější politika v oblasti energetiky a klimatu byla i projevem pudu sebezáchovy. Zejména produkce potravin je citlivě adaptována na současné klimatické podmínky. Růst cen potravin a zastavení vývozu pšenice ze suchem postiženého Ruska, bylo v roce 2010 podhoubím, z něhož se v Egyptě rodilo arabské jaro. Arabské země, jak je přesvědčena mladá generace, již nemohou otálet a spoléhat na petrodolary, a to ve svém vlastním zájmu.
Autor: Jan Doležal, Glopolis
