Klimatická koalice společně se Společností pro trvale udržitelný život (STUŽ) a Informačním centrem OSN v Praze uspořádala 8. září debatní seminář Jak umění mluví o klimatu aneb spojenci pro dialog? Vystoupili na něm Daniel Grúň, historik umění a kurátor z Ústavu dejín umenia Slovenskej akadémie vied a pedagog VŠVU v Bratislavě, Jitka Hlaváčková, kurátorka Galerie hlavního města Prahy a předsedkyně spolku Skutek, multidisciplinární umělec a dokumentarista Vladimír Turner a Anna Provazník Gümplová, koordinátorka platformy Culture for Future v ARCHA+.
Umělecká a environmentální scéna si mohou být oporou, pokud bude jejich spolupráce oboustranná. Environmentální organizace do ní mohou vnést odborné znalosti a zkušenosti z konkrétních sporů o krajinu, vodu nebo ovzduší, umělci a umělkyně představivost a jiné způsoby vyprávění. Zaznělo to v debatě opakovaně. Řečníci a řečnice zároveň upozornili, že kultura i ochrana klimatu dnes v Česku i na Slovensku čelí podobnému politickému tlaku a omezování podpory, a proto dává smysl držet spolu.
Debata volně navázala na předchozí setkání v Informačním centru OSN, která se věnovala komunikaci změny klimatu. Tentokrát jsme se rozhodli podívat na umění, protože i to, jak se klimatu a přírodě věnují umělci a umělkyně, je významnou součástí komunikace, která míří k veřejnosti.
Umění nemá přesvědčovat, ale otevírat otázky
Podle Jitky Hlaváčkové není hlavním úkolem umění popularizovat vědecké poznatky, to zvládnou lépe vědci a vědkyně. Umění ale dokáže to, co v odborném a politickém jazyce chybí. „Dokáže proměnit abstraktní informace ve zkušenost, propojit globální procesy s konkrétními místy,“ uvedla. Změnu klimatu si podle ní lidé těžko představí i proto, že je zároveň planetární i intimní, dlouhodobá i akutní. Projevuje se v datech a modelech, ale také v půdě, vodě, cenách potravin a v pocitech nejistoty.
Roli umění vidí spíš ve znejišťování zažitých představ a sdílení. Když umělec nebo umělkyně pojmenuje problém konkrétní komunity, může podle ní vzniknout společný zájem, který lidi přivede ke spolupráci.
Daniel Grúň doplnil, že umění by mělo ukazovat, jak nerovnoměrně jsou na planetě rozdělené přínosy a rizika. „Úlohou umenia rozhodne nie je ilustrovať zelený kapitalizmus,“ řekl. Vedle klimatické spravedlnosti zmínil i solidaritu s nelidskými aktéry a své přání, aby umění ukazovalo klimatickou krizi nejen jako katastrofu, ale nechávalo místo i pro naději.
Na naději navázala Anna Provazník Gümplová. Do divadelního open callu Culture for Future se přihlásilo přes 30 mladých autorů a autorek a většina textů byla postapokalyptická. „Známe ty postapokalyptický bijáky z Hollywoodu. Co už moc neznáme, jsou ty světy, jak by mohly vypadat, kdybychom opravdu začali něco dělat,“ popsala. Otevřeně mluvila i o vlastním vyhoření po deseti letech v environmentálním aktivismu. Dnes jí víc pomáhá, když se o klimatu mluví s nadhledem, ironií a humorem.
Humor je hlavním nástrojem i pro Vladimíra Turnera. Ve své tvorbě podle svých slov pracuje s celou škálou emocí, od melancholie po vztek, a občas chce v lidech vyvolat i výčitky. „Mojí hlavní zbraní a zároveň obranou je humor. Jinak bych se z toho úplně zbláznil,“ řekl. Umění mu zároveň pomáhá zvládat samotný aktivismus, sám to přirovnal k arteterapii.
Slovensko: studentstvo z pěti škol a hlas dotčených komunit
Daniel Grúň představil dvě aktuální slovenské výstavy. První z nich, Bod zlomu II. Umenie v čase klimatickej krízy, je do 24. října 2026 k vidění v Považské galérii umenia v Žilině. Vznikla z projektu KlimaCamp umělce Tomáše Rafy, který propojil studenty a studentky uměleckých škol z Bratislavy, Banské Bystrice, Košic, Brna a Varšavy. Jejich díla se věnují odpadu, sociálnímu vyloučení, národním parkům, těžbě dřeva, dopadům důlní činnosti, povodním nebo suchu.
Za velmi silné dílo považuje Grúň Archív Habeša. Tomáš Rafa půjčil na rok fotoaparát dvěma mladým mužům z romské komunity v Sečovcích, Eriku Demeterovi a Jozefu Kondášovi. Ti zachytili svůj každodenní život zevnitř, ne pohledem většinové společnosti. Fotografie mimo jiné ukazují, že této komunitě se odpad neodváží stejně jako jinde. „Tam sa ukazuje ten triedny pôvod environmentálnych problémov,“ upozornil Grúň.
Druhou výstavou je Glokálna rovnosť a pohostinnosť (neplatné idey?) v Župním domě v Trenčíně, letošním Evropském hlavním městě kultury. Připravily ji kurátorky Edit András a Ilona Németh a potrvá do 7. prosince 2026. Grúň upozornil i na umělce Ota Hudce, který v Trenčíně připravil trasu uměleckých děl ve veřejném prostoru věnovaných ekologii a vztahu k životnímu prostředí. Vrcholí výstavou Tenká zelená línia v Župním domě.
Na Slovensku má spojení umění a ekologie podle Grúně dlouhou tradici. Environmentální projekty tam vznikaly už na začátku 70. let 20. století (Rudolf Sikora). V 80. letech se pak umělci a umělkyně spolu se zástupci a zástupkyněmi ekologické sféry společně stavěli proti výstavbě vodního díla Gabčíkovo, a ekologie sehrála důležitou roli i v listopadu 1989. Na tuto tradici je podle něj potřeba navázat. Zdůraznil také důležitost kulturních výjezdů do regionů, a to i do míst, kterých se environmentální problémy přímo týkají.
Česko: od obrazu krajiny k občanskému jednání
Jitka Hlaváčková ve své prezentaci shrnula, jak se environmentální témata v českém umění vyvíjela od 90. let minulého století. Ekologie tehdy do umění vstoupila jako konkrétní konflikt a krajina přestala být jen motivem. Stala se místem střetu o zdroje, vlastnictví a odpovědnost. Postupně se ekologická témata propojila s uměním, které se zabývá sociálními otázkami a zapojuje veřejnost.
Gustav Metzger, Flailing Trees (2009). Instalaci obrácených vrb vytvořil pro Manchester International Festival 2009 jako protest proti tomu, jak lidé zacházejí s přírodou. Dnes je ve sbírce Whitworth Art Gallery. Metzger vystavoval i na výstavě Umění aktivismu v GHMP. Foto: z prezentace Jitky Hlaváčkové
Tak k ekologii přistupovala i výstava Umění aktivismu, kterou Hlaváčková připravila v Galerii hlavního města Prahy na přelomu let 2025 a 2026. Právo na bezpečné životní prostředí tam stálo vedle práva na bydlení, na rovnost nebo na azyl. Vedle uměleckých děl na výstavě dostaly prostor i občanské iniciativy, například Fridays for Future nebo Limity jsme my.
Hlaváčková sama pracuje s odborníky a odbornicemi z jiných oborů. S krajinnými architektkami z Fakulty architektury ČVUT se podílí na studii revitalizace lomu ČSA v severních Čechách. Zmínila také hnutí Les spojené s kurátorkou Edith Jeřábkovou, v němž les není kulisou, ale samostatným aktérem, nebo výstavu Půda a přátelé, kterou připravuje PLATO Ostrava. Velké galerie podle ní umí environmentální témata vystavit, ale samy zatím nejsou připravené na to, aby se staly součástí změny.
Workshop radikálního dýchání a kolektivního zpěvu Denisy Langrové, Ruty Putramentaitė a Jonáše Richtera na lesním sympoziu. Trio hledá, jak využít hlas a dech jako nástroj ke změně. Foto: z prezentace Jitky Hlaváčkové
Vladimír Turner: umělec, který dlouhodobě spolupracuje s občanským sektorem
Vladimír Turner se živí jako dokumentarista a často točí pro neziskové organizace, například pro Arniku nebo Člověka v tísni. Na místech natáčení obvykle zůstává déle a z nasbíraného materiálu i z inspirace krajinou vytváří vlastní intervence a performance. Mezi dokumentem, výtvarným uměním a aktivismem proto dnes nerozlišuje. „Jsem hrozně rád, že to nemusím rozlišovat,“ řekl.
Vladimír Turner, Human Sorry (2019). Omluva lidstva planetě za to, že ji zničilo. Foto: archiv Vladimíra Turnera
Svá díla často umisťuje do veřejného prostoru, kde je uvidí i lidé, kteří do galerií nechodí. V Dílo Greenwashing například představuje nápis BIO z umělé trávy, který Turner postavil na trávník v parku, aby upozornil na výrobky a firmy, které se prezentují jako ekologické, i když nejsou.
Vladimír Turner, Greenwashing (2021). Nápis BIO z umělého trávníku stojí na skutečném trávníku a kolemjdoucí si mohou ověřit, že jde jen o kulisu. Foto: archiv Vladimíra Turnera
Když má na dílo rozpočet, vznikají větší instalace. Nafukovací maketu ropného čerpadla v životní velikosti pohání solární energie. Když slunce nesvítí dost, socha se vyfoukne a spadne. Dílo spolufinancovala a na třech místech vystavila platforma Culture for Future.
Vladimír Turner, Mock up. Sedmimetrová nafukovací maketa ropného čerpadla vzešla z open callu (Ne)udržitelná doprava, který vyhlásily Fuchs2, Culture for Future a Poslední generace. Od ledna 2024 stála na střeše klubu Fuchs2 na Štvanici. Foto: archiv Vladimíra Turnera
Čistě aktivistický byl happening, který Turner připravil s platformou Re-set před pobočkou Komerční banky. Reagoval podle něj na chystanou pětimiliardovou půjčku, kterou měla banka poskytnout fosilnímu byznysu. Z pojízdného „cukrářského“ stánku rozdávali kolemjdoucím jedlé pětimiliardové bankovky a četli prohlášení, proč by banky neměly fosilní firmy financovat. Nakonec Turner s truhlou peněz vešel do banky, že je jde vrátit. Na přepážce mu řekli, ať si vezme pořadové číslo.
Happening Vladimíra Turnera a platformy Re-set před pobočkou Komerční banky (2026). Foto: archiv Vladimíra Turnera
Závěr happeningu: Vladimír Turner s truhlou jedlých peněz v bance (2026). Foto: archiv Vladimíra Turnera
Poslední tři roky se Turner věnoval celovečernímu filmu Veřejně prospěšné práce o bytové krizi, změně klimatu ve městě, dopravě a veřejném prostoru. Připravovat ho začal s Arnikou, která mu pomohla pojmenovat hlavní problémy města. „Často si jako umělci hrajeme nárazově na vědce nebo chvíli jsme antropologové nebo urbanisti nebo sociální pracovníci, ale furt jsme jenom umělci a víme o tom málo, tak mi dělá dobře se spojit s odborníkama,“ vysvětlil. Mimopražské projekce spojuje s workshopy pro místní aktivní lidi a z projektu vznikla i kniha Beranidlo imaginace: Příručka městské neposlušnosti. K workshopům uvedl: „Nejdůležitější je, že spolu něco tvoříme, a je úplně jedno, co z toho vzejde, protože navazujem vztahy.“
Culture for Future: open cally a klimatický storytelling
Platforma Culture for Future funguje při ARCHA+ zhruba tři roky a podporuje umělecké projekty, které se věnují klimatu a životnímu prostředí, a to napříč obory od výtvarného umění přes divadlo po film. Anna Provazník Gümplová představila dvě hlavní oblasti činnosti platformy.
První je vzdělávání a klimatický storytelling. Platforma propojuje vědce a vědkyně s umělci a umělkyněmi, pořádá workshopy, například v České televizi, a vydala průvodce klimatickým vyprávěním pro audiovizi a pro divadlo. Ráda by je rozšíla i o hudbu. Na výhrady, že nikdo nemá umělcům říkat, jak mají tvořit, odpověděla, že příručky nejsou návodem, ale inspirací.
Druhou oblastí jsou vlastní akce a open cally. Za tři roky se podle Gümplové nejvíc osvědčilo nabízet umělcům a umělkyním příležitosti, protože scéna oceňuje, když ji někdo o takovou tvorbu přímo požádá. Platforma pořádá open cally na instalace na střeše klubu Fuchs2, první z nich vyhrál právě Vladimír Turner. Poslední výzva byla zaměřená na umělecko-environmentální výzkum Štvanice a tři týmy v ní zkoumaly například historii místa, vnímání hluku a světla nebo podmínky pro hnízdění kvakoše nočního. Z divadelního open callu pro mladé autory a autorky vzešla hra Gabriely Gabašové, která přenáší do Česka příběh švýcarských seniorek, jež zažalovaly stát kvůli nedostatečné ochraně klimatu. Autorka při psaní konzultovala s Klimažalobou a premiéra je plánovaná na rok 2027.
Culture for Future se snaží dostávat i mimo Prahu. Putovní výstava fotografií ze severních Čech začala v Ústí nad Labem, nyní je v Mostě, od října bude k vidění v Chomutově a od prosince v ARCHA+. Platforma spolupracuje také s dalšími iniciativami a akcemi, například s Inspiračním fórem MFDF Ji.hlava, festivalem Jeden svět, FAMU nebo s Rock for People. „My často sami nestačíme na to utáhnout nějakej velkej dav,“ vysvětlila Gümplová, proč hledá partnery.
Na co spolupráce naráží
Spolupráce by podle Jitky Hlaváčkové neměla stát jen na představě, že environmentální organizace dodá téma a umění k němu vytvoří atraktivní obrázek. Tak to podle ní většinou nefunguje. „Smysluplná spolupráce musí být nějakým způsobem oboustranná,“ zdůraznila. Organizace podle ní mají přinášet odborné poznání a zkušenost s konkrétními konflikty, umění představivost a jiné způsoby vyprávění. Vladimír Turner to potvrdil z druhé strany: bez odborníků a odbornic umělci o tématech často vědí málo.
Daniel Grúň upozornil, že na uměleckých školách chybí environmentální výuka. Mnoho studentů a studentek se angažuje a prožívá klimatickou úzkost, škola je ale na tuto práci kriticky nepřipraví. V příštích letech se tomu chce věnovat.
Potíž jsou i finance. V Německu podle Hlaváčkové funguje vícezdrojové financování a do kultury i environmentální advokacie přispívá řada soukromých a nezávislých subjektů. V Česku se jedná hlavně o ministerské a krajské granty. Turner k tomu dodal, že angažovaný umělec se uživí těžko. Vystavovat u oligarchy a zároveň proti němu bojovat by mu podle vlastních slov připadalo schizofrenní.
Anna Provazník Gümplová i Vladimír Turner hovořili také o vyčerpání a environmentálním žalu, které se týkají umělců i aktivistů. Převaha katastrofických příběhů podle nich lidi spíš odrazuje, než aby je motivovala, nadhled a humor mohou být někdy účinnější.
Kultura i ochrana klimatu pod politickým tlakem
Daniel Grúň popsal situaci na Slovensku, kde z klíčových institucí odcházejí zkušení lidé. „Sú zo dňa na deň bez dôvodu odvolaní,“ řekl o kurátorech a kurátorkách v galeriích i o odbornících v národních parcích. Ministerstvo kultury podle něj přebírá kontrolu i nad grantovými systémy, na kterých závisí neziskový sektor, a v regionech zanikají nezávislá kulturní centra. Zároveň ale vidí silnou vlnu solidarity a veřejných sbírek. „Aj keď prispejete len euro, ale keď to urobí 10 000 ľudí, tak to už má efekt,“ uvedl. Platforma Otvorená kultúra mapuje kroky ministerstva a věnuje se legislativě. Propojení environmentalistů, umělců a lidí z kultury by podle Grúně mělo vést ke změně zákonů v kultuře i v ochraně přírody.
Jitka Hlaváčková, která působí i v předsednictvu Kulturní a kreativní federace ČR, popsala, že v Česku se podobný tlak projevuje hlavně na ministerstvech životního prostředí a kultury. Kulturní scénu podle Hlaváčkové současná situace spojila. „Kulturní scéna ještě nikdy nebyla tak jednotná,“ uvedla. Scéna vydává společná prohlášení a v den debaty se dohodla, koho vyšle na jednání s Andrejem Babišem. Navazuje také kontakty se slovenskou Otvorenou kultúrou. „Důležitý je, že se nám podařilo se spojit,“ dodala.
Co si odnést závěrem
Pro environmentální organizace z debaty plyne, že spolupráce s uměleckou scénou má smysl tehdy, když do ní organizace vstoupí jako rovnocenný partner a ne jako zadavatel vizuálu. Umělci a umělkyně potřebují odborné znalosti a příběhy z terénu, konkrétní spory o krajinu a lidi, kterých se týkají. Organizace zase mohou díky umění oslovit lidi, kteří tiskové zprávy nečtou a do galerií nechodí.
Příklady ze Slovenska i práce Culture for Future ukazují, že dobře funguje konkrétní zadání, práce v regionech a zapojení místních lidí. Organizace se mohou připojit k open callům, nabídnout témata a lokality nebo lektory pro umělecké školy. Culture for Future navíc vyhlásila open call pro amatérská divadla na krátké hry o místních tématech, kde mohou zaznít i lokální environmentální spory. Platforma také nabízí workshopy klimatického storytellingu a zájemci se na ni mohou obrátit.
Kultura i ochrana klimatu dnes čelí podobným politickým tlakům a omezování podpory, i proto chceme v Klimatické koalici na debatu navázat a s kulturní scénou hledat společnou řeč. Další setkání plánujeme v příštím roce. Pokud máte se spoluprací s umělci a umělkyněmi zkušenost nebo o ni stojíte, ozvěte se nám.
Záznam celé debaty můžete shlédnout na YouTube kanálu Společnosti pro trvale udržitelný život.
Odkazy:
1. Výstava Bod zlomu II. Umenie v čase klimatickej krízy, Považská galéria umenia v Žilině, do 24. 10. 2026: pgu.sk
2. Výstava Glokálna rovnosť a pohostinnosť (neplatné idey?), Župný dom v Trenčíně, do 7. 12. 2026: trencin2026.eu
3. Výstava Tenká zelená línia, kurátor Oto Hudec, Župný dom v Trenčíně, do 6. 12. 2026: visit.trencin.sk
4. Platforma Culture for Future: archa-plus.cz
Foto v záhlaví: Jan Hromádko
