Když se podíváme do historie klimatické vědy (výstižně popsané například na webovém rozcestníku „The Discovery of Global Warming“, za nímž stojí Spencer Weart, bývalý ředitel American Institute of Physics), zjistíme, že problematika antropogenního oteplování se mezi odborníky a odbornicemi řešila již v 19. století. Tehdy známý vědec Svante Arrhenius vypočítal jeden z prvních klimatických modelů, který ukázal, že výrazné zvýšení koncentrace CO₂ v atmosféře povede ke globálnímu oteplení. V té době však šlo o pouhou hypotézu. Pro Arrhenia to navíc byla spíše dobrá zpráva – oteplení by podle něj prodloužilo vegetační sezónu a především oddálilo další dobu ledovou.
Skutečnost, že by zvýšení globální teploty mohlo představovat problém, začala věda intenzivněji řešit až po druhé světové válce. Jedno z prvních zdokumentovaných varování zaznělo v roce 1959 na prestižní konferenci „Energy and Man“, kde před vrcholnými představiteli fosilního průmyslu vystoupil vynálezce vodíkové pumy a zastánce jaderné energie Edward Teller. Jako rizika zmínil změny distribuce srážek nebo růst hladiny oceánů. Další odborníci si zároveň začali všímat, že koncentrace CO₂ v atmosféře roste exponenciálně a že čelíme historicky bezprecedentní změně chemického složení atmosféry (v měřítku vývoje lidského druhu).
Oteplující účinek CO₂ experimentálně prokázala již věda 19. století a panovaly o něm jen malé pochybnosti. Otázkou však zůstávalo, jak velký tento účinek bude a jaké přinese důsledky. Nemohou ho vykompenzovat jiné procesy – například absorpce oceánů nebo vyšší produkce biomasy v biosféře? Tyto otázky se začaly systematicky zkoumat a během 70. a 80. let 20. století dospěla vědecká komunita k široké odborné shodě, že pokračující spalování fosilních paliv povede k rozsáhlé změně klimatu.
Vlastní výzkum tohoto tématu probíhal jak v akademické sféře v USA, tak ve fosilních korporacích, které analyzovaly dopady na své podnikání. K podobným závěrům docházela i klimatologická komunita v SSSR, Evropě či Japonsku. První klimatické konference se konaly již koncem 70. let a v průběhu 80. let 20. století začala odborná komunita stále hlasitěji varovat před rozsáhlými globálními riziky, jenž je třeba řešit.
Obrázek: Pozoruhodně přesně v roce 1972 predikoval Michail Budyko jak vývoj globální teploty, tak vývoj ztráty ledu v Arktidě. Zdroj: EOS
Na konci 80. let 20. století tak při OSN vznikají odborná tělesa, například Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), která mají problém řešit na globální úrovni, protože jiné než globální řešení neexistuje. Počátkem 90. let pak začíná mezinárodní vyjednávání na konferenci v Riu de Janeiru. A právě tehdy se do veřejného prostoru začínají ve velkém dostávat klamy o klimatu.
