Empirický výzkum popírání závažnosti klimatické změny ukázal, že existuje několik hlavních kategorií argumentace. Zahrnují jak zjevné dezinformace, tak i dílčí relevantní body.

Vědkyně a vědci zkoumající dezinformační kampaně vytvořili hierarchickou taxonomii popírání závažnosti klimatu, kterou seskupili do několika hlavních kategorií, které můžeme popsat níže. Detailnější přehled v češtině lze najít na webu evidence.ninja v Atlasu klimatických mýtů.

Popisek obrázku: Taxonomie klimaskeptických tvrzení. Zdroj: Nature.com

Taxonomie klimaskeptických tvrzení.

Nic se neděje

První kategorie popírá samotnou existenci problému, ať už zcela, nebo zpochybňuje jen některé projevy oteplování (neubývají ledovce, nejsou problémy s požáry, lední medvědi jsou v pořádku apod.). S tím, jak se projevy globálního oteplování stávají stále viditelnější součástí běžného života, zůstává tato kategorie spíše minoritní.

Nemohou za to lidé

Podobné funguje další, historicky velmi rozšířená argumentace, která zpochybňuje lidský vliv na klima. Ten je přitom velmi dobře doložen již desítky let a v odborné komunitě jej nikdo relevantní nezpochybňuje, existuje pro něj příliš mnoho důkazů. Ve veřejném prostoru to však vypadá jinak – pravidelně se zde daří různým ideologickým, ekonomickým či politickým aktérům vytvářet dojem, že mezi odborníky nepanuje shoda. Příklad z českého prostředí představuje politická strana Motoristé sobě, která na tomto mylném tvrzení postavila svůj program.

Dopady nejsou vážné

„Změny budou nevýrazné, oteplí se a bude lépe, nějak se adaptujeme“ – to jsou časté argumenty ve chvíli akceptace existence problému. Dopady však vážné budou. Pokud si uvědomíme, že do roku 2100 by při ignorování problému mohlo podle numerických modelů dojít k oteplení až o 5 °C, dostáváme se na úroveň změny srovnatelné s rozdílem mezi současností a dobou ledovou. V době ledové byly oceány přibližně o 80 metrů níže, území dnešní Velké Británie bylo spojeno s kontinentální Evropou pevninou a oblast dnešního Česka ležela mezi severským ledovým příkrovem a alpským ledovcem a z velké části se nacházela na permafrostu.

Oteplení podobného rozsahu – a především bezprecedentní rychlosti – nemůže nevyústit ve velmi závažné dopady. Na mnoha místech světa, kde dnes žijí stovky milionů až jednotky miliard lidí, se mohou venkovní podmínky stát pro člověka prakticky smrtelnými. Zároveň hrozí překročení tzv. bodů zvratu v klimatickém systému, kdy se některé procesy destabilizují a spustí kaskádové efekty, které nelze spolehlivě předvídat.

Obrázek: Jak vypadala Evropa při minulé době ledové, tzn. když byla globální teplota o zhruba 6 ˚C nižší než dnes. Zdroj: Perrin Remonte

Jak vypadala Evropa při minulé době ledové, tzn. když byla globální teplota o zhruba 6 ˚C nižší než dnes.

Nemůžeme nic dělat

Řada výzkumů ukazuje, že nejčastější bagatelizující argumentaci představuje tvrzení o neschopnosti jednat. Klimatické politiky jsou údajně špatné či příliš drahé, obnovitelné zdroje energie zase drahé a nefungují, případně ničí krajinu nebo zdraví. Tyto argumenty se někdy opírají o dílčí pravdy, většinou však ignorují širší kontext dopadů nemitigované, tzn. nezmírňované, klimatické změny a zaměřují se selektivně na krátkodobý horizont. Investici do budoucnosti, která se může vrátit, pak vykreslují jako nesmyslný náklad.

Dostupná data i technologický vývoj posledních dekád (například rychlý pokles nákladů na obnovitelné zdroje i rostoucí dostupnost nízkouhlíkových technologií) naznačují, že potřebná řešení již z velké části existují. Problém spočívá spíše v selhání trhu, který nedokáže adekvátně zahrnout řadu nákladů spojených s klimatickou krizí ani odpovídající hodnocení rizik spojených s obtížně kvantifikovatelnými, avšak reálnými hrozbami. Tržní prostředí má tendenci tato rizika podceňovat nebo ignorovat, protože neexistuje jednoduchý způsob, jak je promítnout do cen. Pokud se o to někdo pokusí (například formou uhlíkové daně či emisních povolenek), často čelí silnému politickému tlaku fosilních zájmů.

Věda není spolehlivá

Do další rozšířené kategorie patří útoky proti vědě jako instituci, proti vědcům a vědkyním či klimatickým aktivistům a aktivistkám, často v rovině argumentů ad hominem. Vědu vykreslují jako nevěrohodnou, přestože velmi přesně předpovídá pozorované oteplování minimálně od 70. let 20. století, tedy s přibližně padesátiletým předstihem. Často dochází ke zveličování nejistot, které jsou přirozenou součástí vědeckého poznání, ale neumenšují jeho validitu. Objevují se i konspirační teorie líčící vědce a vědkyně jako osoby usilující o zavedení globální diktatury nebo jako ty, kdo chtějí veřejnost strašit kvůli vlastnímu obohacení z grantů a dotací.

Klimaskeptické postavy jsou přitom opakovaně usvědčovány z omylů a nepřesností. To jim však nebrání znovu vstupovat do veřejné debaty a nacházet nové publikum.

 

Další literatura: